Moje Rusko
Když už jsem tady psal o Itálii, Německu, Anglii i U.S.A., považuji za potřebné přičinit několik poznámek také k Rusku. A to s plným vědomím všech rizik, které tento můj „odvážný krok“ znamená. Předesílám, že jsem tuto zemi nikdy osobně nenavštívil, a že jsem v minulosti opakovaně prohlašoval: „Do Ruska? Nikdy!“ V současné době si to už nemyslím a možná, že se tam ještě někdy vypravím – tedy, pokud se otevřou zablokované hranice.
Rusko a Rusy jsem dlouhá léta spojoval se Sovětským svazem, což sice nebylo totéž, ale v době, kdy nás mocensky ovládali, jsme to tak vnímali. Ostatně, paradoxně – Stalin byl Gruzínec, Lenin pocházel z podivné euroasijské směsi a Brežněv byl Ukrajinec. V dětství mě celkem pochopitelně silně ovlivňovalo to, co do nás hustili ve škole. Naše učitelka na prvním stupni základky byla vášnivá milovnice všeho sovětského a náležitě nás tím indoktrinovala. Možná by to nebylo tak vážné, kdyby mě ty bludy rozmlouvali doma, ovšem moji rodiče se rozhodli nevnášet do mé nevinné dušičky zmatek a nechali mě napospas nesmyslům ze školy.
Z těch bolševických pitomostí jsem vyrostl celkem rychle a hladce na prahu dospělosti. Moje mysl prošla samočistícím procesem, který pochopitelně ovlivnila sovětská okupace v roce 1968. Tehdy mi bylo šestnáct let, takže jsem velmi intenzivně vnímal, co se kolem mě děje. Musím ale na tomto místě zdůraznit, že více než samotná okupace, mě ničila zrada našich vedoucích představitelů a následně příklon valné části obyvatel k okupační moci.
Také vojska „dočasně umístěná na našem území“ jsem upřímně nenáviděl. V Praze se žádní vojáci nevyskytovali – tedy ne uniformovaní – ale například v maloměstě Vysokém Mýtě, kam jsem jezdil za tetou, se jim vyhnout nešlo. Bylo to frustrující, hlavně ta velice pravděpodobná časová bezvýchodnost. Domníval jsem se, že v průběhu mého života k žádné zásadní společenské změně nedojde.
V těchto bezútěšných poměrech jsem absolvoval vojenskou katedru, jednoroční prezenční službu a dvě vojenská cvičení. Pokud jsem popustil uzdu své fantazii, představoval jsem si, jak musím do války proti našim ideovým nepřátelům. Pro mě ovšem proti přátelům, neboť jsem byl od své plnoletosti jednoznačně orientován západním směrem... Myšlenky to byly velmi neradostné, ve vojenské knížce jsem měl vložen povolávací rozkaz s červeným pruhem, který znamenal v případě vyhlášení mobilizace okamžitý nástup do boje v prvosledových jednotkách. V osmdesátých letech byly navíc po obou stranách naší západní hranice rozmístěny rakety s jadernými hlavicemi. Neměl jsem radost ani z jedněch, neboť jejich eventuální použití směřovalo k totální devastaci mé rodné země. Ve své fantazii jsem si rozehrával situace, jak pod namířeným revolverem velícího důstojníka útočím na „Amíky“ a jak obracím samopal proti němu... Mě totiž bolševici z kádrových důvodů k důstojnickým zkouškám nepustili, ale zařadili mě k mužstvu jako velitele ženijního družstva.
Pak se stal zázrak, jaký člověk prožije jednou za život, a někdo ho neprožije nikdy. „Spřátelená vojska“ byla odsunuta, naše země se nadechla svobody a za pár let dokonce vstoupila do NATO. Nastávaly další převratné společenské změny, léta ubíhala a Rusko už dávno nepředstavovalo okupanta a nepřítele. Tedy – jak pro koho. Poznenáhlu se zde začala vytvářet vrstva rusofobů. Jednak těch, kteří zvedli prapor odporu dvacet let „po válce“, za druhé mladých nevzdělaných lidí, kteří se nechali zmanipulovat západní pokrokářskou ideologií – tak jako to v útlém mládí poznamenalo nás, tentokrát ovšem s opačným znaménkem. Takže pro ně teď platí, že vše od ďábla přichází z Východu.
Našinec, který se trochu zabývá dějinami to vidí poněkud jinak - podle mého soudu žádné „přátelství mezi národy“ nikdy neexistovalo a existovat nebude. Přátelství je možné jen mezi lidmi. Existují národní a státní zájmy a ty je samozřejmě možné sdílet s národy a státy ve všech světových směrech. Moudří říkají, že malá země našeho typu by měla pěstovat „politiku všech azimutů“. S tím nemohu, než souhlasit. Samozřejmě jako rovný s rovným – neboli jak se kdysi říkávalo „já pán, ty pán“. Z toho pro mě vyplývá, že bychom z velmocí neměli mít strach, a měli bychom se vůči nim chovat sebevědomě. K nikomu se nelísat a nepodlézat, ale zároveň nepřeceňovat své síly a schopnosti neuváženými útoky proti nim.
Zejména ne dnes, v době přeskupování sil mezi velmocemi a speciálně ne v době, kdy jsou tradiční společenské hodnoty zpochybňovány a nahrazovány novodobými pokrokářskými úchylnostmi. „Západ“ našich mladých let už neexistuje, pod sílícím vlivem novodobých idejí se drolí a začíná se hroutit. Ten trend je nezpochybnitelný, i když se dosud viditelně neprojevuje ve všech sférách života. Existuje východisko? Existují síly a společná vůle tento neblahý trend zastavit a případně i obrátit? Zatím se nacházíme jen ve stadiu nesmělých náznaků.
Řeší tyto kardinální otázky v Rusku? Podle mého soudu ne. Jistě – ideový oponent na mě v tuto chvíli vlétne a začne mi dokazovat, v čem všem je ruská společnost horší, zaostalejší a celkově problematická. Tak jo, existují ale také trendy, takže okamžitý stav je sice důležitý, ale základní směr vývoje je důležitější. Západní společnost, ovládaná fantasmagorickými chimérami oslabuje, zatímco ruská je na vzestupu. A nesmějme se jim předčasně, jejich hospodářský potenciál je obrovský, v některých aspektech až nedostižný. Suroviny a na nich závislá energetika budou nabývat stále větší důležitosti
Ale největší rozdíl spočívá v západním dekadentním přístupu k životu, který nás vede k pozvolnému úpadku, zatímco Rusko je těchto trendů (zatím) ušetřeno. Zkrátka – Západ blbne z přebytku, zatímco na východě se k tomuto stavu ještě nepřiblížili. A co stále připomínaná údajná ruská totalita? Mají to tam zkrátka trochu jiné, než na co jsme zvyklí u nás. Podle mého soudu je to jejich věc. Západního člověka jistě nenapadne zpochybňovat společenské uspořádání příkladně v Japonsku nebo v Indii – tak proč se stále musíme navážet do Ruska? Ono je snad u nás všechno funkční a skvělé...? Copak musí být nutně všechny společnosti na světě vytvořené podle jedné šablony? Kde bereme odvahu a právo hodnotit životy lidí, žijících tisíce kilometrů od nás. A nevadí nám náhodou, když se například na nás v Česku západoevropské národy a státy dívají skrze prsty? Co o nás vědí? A na druhou stranu – co my víme o nich? Jen samé šablony a zkratky. Já bych rozhodně nemluvil do jejich tradic a zvyklostí, to samé musí platit i opačným směrem. Ale k tomu je třeba disponovat určitou dávkou sebevědomí, a to není všem lidem u nás dáno. Ono by to ani tak moc nevadilo u řadového občana, horší je, že tuto charakteristiku pozoruji i u politických špiček.
A tak, hledíce směrem východním, měli bychom být ve svých názorech obezřetní. Neboť není žádnou výsadou – a zcela určitě ne zaslouženou – že jsme se díky náhodě (Osudu, Prozřetelnosti) narodili právě zde. Já jsem se svojí destinací spokojen na nejvyšší míru. Je možné, že bych byl spokojen i s jinou – pokud bych se tam narodil a vyrostl. Ovšem, myšlenka, že se nacházím v jakémsi hnízdě za Uralem, kde je do nejbližšího „města“ několik set kilometrů, je pro mě v daném stavu prostě děsivá. Ale i v evropské části Ruska je pojem vzdáleností vnímán zcela jinak, než v naší části kontinentu. A k tomu jako bonus „ruská zima“. Tam asi vyrůstají jiní lidé, než například ve Středomoří, to je zcela zřejmé. Máme potom právo, hodnotit a kritizovat ruskou duši? Přinejmenším bychom měli uznat, že je poněkud jiná, něž naše. Jiná, ne horší nebo lepší! V tom vidím základní nedorozumění mezi Západem a Východem.
Také je nutné přijmout skutečnost, že vyšší technická úroveň zároveň nevytváří větší kvalitu člověka. To bychom zároveň museli odepsat všechny předchozí technicky nevyspělé civilizace. Dovolím si dokonce poznamenat, že současný technický trend vede k znatelnému odlidšťování a významně narušuje vztahy mezi lidmi.
A jaký byl vztah Západu k Rusku v minulosti? V průběhu tzv. moderních dějin vzhlížela Evropa na Východ dvakrát. V obou případech nám „zaostalé Rusko“ pomohlo odvrátit katastrofu. V prvním případě zásadním způsobem přispělo ke konečné porážce uzurpátora – uchvatitele Napoleona. Nejdříve jeho zdrcujícím neúspěchem při ruském tažení v roce 1812 a hned v následujícím roce jeho porážkou u Lipska. Uvědomují si to naši občané? Vědí, že při tažení do „bitvy národů“ padlo u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem deset tisíc ruských vojáků? A další všeobecné známý případ – druhá světová válka. Nepouštějme se do zbytečných sporů, úloha sovětské (ano, sovětské!) armády při porážce hitlerovského Německa je nezpochybnitelná!
Mám rád ruskou literaturu, mám rád ruské filmy, mám rád ruskou duši i když je někdy těžko pochopitelná. Imponuje mi jejich jinakost, jejich hrdost - doufám, že v tomto stavu vytrvají a nenechají si vnutit nesmyslné pokrokářské ideje. K tomu jim dopomáhej Bůh – ten jejich, pravoslavný...
Květen 2021
Rusko a Rusy jsem dlouhá léta spojoval se Sovětským svazem, což sice nebylo totéž, ale v době, kdy nás mocensky ovládali, jsme to tak vnímali. Ostatně, paradoxně – Stalin byl Gruzínec, Lenin pocházel z podivné euroasijské směsi a Brežněv byl Ukrajinec. V dětství mě celkem pochopitelně silně ovlivňovalo to, co do nás hustili ve škole. Naše učitelka na prvním stupni základky byla vášnivá milovnice všeho sovětského a náležitě nás tím indoktrinovala. Možná by to nebylo tak vážné, kdyby mě ty bludy rozmlouvali doma, ovšem moji rodiče se rozhodli nevnášet do mé nevinné dušičky zmatek a nechali mě napospas nesmyslům ze školy.
Z těch bolševických pitomostí jsem vyrostl celkem rychle a hladce na prahu dospělosti. Moje mysl prošla samočistícím procesem, který pochopitelně ovlivnila sovětská okupace v roce 1968. Tehdy mi bylo šestnáct let, takže jsem velmi intenzivně vnímal, co se kolem mě děje. Musím ale na tomto místě zdůraznit, že více než samotná okupace, mě ničila zrada našich vedoucích představitelů a následně příklon valné části obyvatel k okupační moci.
Také vojska „dočasně umístěná na našem území“ jsem upřímně nenáviděl. V Praze se žádní vojáci nevyskytovali – tedy ne uniformovaní – ale například v maloměstě Vysokém Mýtě, kam jsem jezdil za tetou, se jim vyhnout nešlo. Bylo to frustrující, hlavně ta velice pravděpodobná časová bezvýchodnost. Domníval jsem se, že v průběhu mého života k žádné zásadní společenské změně nedojde.
V těchto bezútěšných poměrech jsem absolvoval vojenskou katedru, jednoroční prezenční službu a dvě vojenská cvičení. Pokud jsem popustil uzdu své fantazii, představoval jsem si, jak musím do války proti našim ideovým nepřátelům. Pro mě ovšem proti přátelům, neboť jsem byl od své plnoletosti jednoznačně orientován západním směrem... Myšlenky to byly velmi neradostné, ve vojenské knížce jsem měl vložen povolávací rozkaz s červeným pruhem, který znamenal v případě vyhlášení mobilizace okamžitý nástup do boje v prvosledových jednotkách. V osmdesátých letech byly navíc po obou stranách naší západní hranice rozmístěny rakety s jadernými hlavicemi. Neměl jsem radost ani z jedněch, neboť jejich eventuální použití směřovalo k totální devastaci mé rodné země. Ve své fantazii jsem si rozehrával situace, jak pod namířeným revolverem velícího důstojníka útočím na „Amíky“ a jak obracím samopal proti němu... Mě totiž bolševici z kádrových důvodů k důstojnickým zkouškám nepustili, ale zařadili mě k mužstvu jako velitele ženijního družstva.
Pak se stal zázrak, jaký člověk prožije jednou za život, a někdo ho neprožije nikdy. „Spřátelená vojska“ byla odsunuta, naše země se nadechla svobody a za pár let dokonce vstoupila do NATO. Nastávaly další převratné společenské změny, léta ubíhala a Rusko už dávno nepředstavovalo okupanta a nepřítele. Tedy – jak pro koho. Poznenáhlu se zde začala vytvářet vrstva rusofobů. Jednak těch, kteří zvedli prapor odporu dvacet let „po válce“, za druhé mladých nevzdělaných lidí, kteří se nechali zmanipulovat západní pokrokářskou ideologií – tak jako to v útlém mládí poznamenalo nás, tentokrát ovšem s opačným znaménkem. Takže pro ně teď platí, že vše od ďábla přichází z Východu.
Našinec, který se trochu zabývá dějinami to vidí poněkud jinak - podle mého soudu žádné „přátelství mezi národy“ nikdy neexistovalo a existovat nebude. Přátelství je možné jen mezi lidmi. Existují národní a státní zájmy a ty je samozřejmě možné sdílet s národy a státy ve všech světových směrech. Moudří říkají, že malá země našeho typu by měla pěstovat „politiku všech azimutů“. S tím nemohu, než souhlasit. Samozřejmě jako rovný s rovným – neboli jak se kdysi říkávalo „já pán, ty pán“. Z toho pro mě vyplývá, že bychom z velmocí neměli mít strach, a měli bychom se vůči nim chovat sebevědomě. K nikomu se nelísat a nepodlézat, ale zároveň nepřeceňovat své síly a schopnosti neuváženými útoky proti nim.
Zejména ne dnes, v době přeskupování sil mezi velmocemi a speciálně ne v době, kdy jsou tradiční společenské hodnoty zpochybňovány a nahrazovány novodobými pokrokářskými úchylnostmi. „Západ“ našich mladých let už neexistuje, pod sílícím vlivem novodobých idejí se drolí a začíná se hroutit. Ten trend je nezpochybnitelný, i když se dosud viditelně neprojevuje ve všech sférách života. Existuje východisko? Existují síly a společná vůle tento neblahý trend zastavit a případně i obrátit? Zatím se nacházíme jen ve stadiu nesmělých náznaků.
Řeší tyto kardinální otázky v Rusku? Podle mého soudu ne. Jistě – ideový oponent na mě v tuto chvíli vlétne a začne mi dokazovat, v čem všem je ruská společnost horší, zaostalejší a celkově problematická. Tak jo, existují ale také trendy, takže okamžitý stav je sice důležitý, ale základní směr vývoje je důležitější. Západní společnost, ovládaná fantasmagorickými chimérami oslabuje, zatímco ruská je na vzestupu. A nesmějme se jim předčasně, jejich hospodářský potenciál je obrovský, v některých aspektech až nedostižný. Suroviny a na nich závislá energetika budou nabývat stále větší důležitosti
Ale největší rozdíl spočívá v západním dekadentním přístupu k životu, který nás vede k pozvolnému úpadku, zatímco Rusko je těchto trendů (zatím) ušetřeno. Zkrátka – Západ blbne z přebytku, zatímco na východě se k tomuto stavu ještě nepřiblížili. A co stále připomínaná údajná ruská totalita? Mají to tam zkrátka trochu jiné, než na co jsme zvyklí u nás. Podle mého soudu je to jejich věc. Západního člověka jistě nenapadne zpochybňovat společenské uspořádání příkladně v Japonsku nebo v Indii – tak proč se stále musíme navážet do Ruska? Ono je snad u nás všechno funkční a skvělé...? Copak musí být nutně všechny společnosti na světě vytvořené podle jedné šablony? Kde bereme odvahu a právo hodnotit životy lidí, žijících tisíce kilometrů od nás. A nevadí nám náhodou, když se například na nás v Česku západoevropské národy a státy dívají skrze prsty? Co o nás vědí? A na druhou stranu – co my víme o nich? Jen samé šablony a zkratky. Já bych rozhodně nemluvil do jejich tradic a zvyklostí, to samé musí platit i opačným směrem. Ale k tomu je třeba disponovat určitou dávkou sebevědomí, a to není všem lidem u nás dáno. Ono by to ani tak moc nevadilo u řadového občana, horší je, že tuto charakteristiku pozoruji i u politických špiček.
A tak, hledíce směrem východním, měli bychom být ve svých názorech obezřetní. Neboť není žádnou výsadou – a zcela určitě ne zaslouženou – že jsme se díky náhodě (Osudu, Prozřetelnosti) narodili právě zde. Já jsem se svojí destinací spokojen na nejvyšší míru. Je možné, že bych byl spokojen i s jinou – pokud bych se tam narodil a vyrostl. Ovšem, myšlenka, že se nacházím v jakémsi hnízdě za Uralem, kde je do nejbližšího „města“ několik set kilometrů, je pro mě v daném stavu prostě děsivá. Ale i v evropské části Ruska je pojem vzdáleností vnímán zcela jinak, než v naší části kontinentu. A k tomu jako bonus „ruská zima“. Tam asi vyrůstají jiní lidé, než například ve Středomoří, to je zcela zřejmé. Máme potom právo, hodnotit a kritizovat ruskou duši? Přinejmenším bychom měli uznat, že je poněkud jiná, něž naše. Jiná, ne horší nebo lepší! V tom vidím základní nedorozumění mezi Západem a Východem.
Také je nutné přijmout skutečnost, že vyšší technická úroveň zároveň nevytváří větší kvalitu člověka. To bychom zároveň museli odepsat všechny předchozí technicky nevyspělé civilizace. Dovolím si dokonce poznamenat, že současný technický trend vede k znatelnému odlidšťování a významně narušuje vztahy mezi lidmi.
A jaký byl vztah Západu k Rusku v minulosti? V průběhu tzv. moderních dějin vzhlížela Evropa na Východ dvakrát. V obou případech nám „zaostalé Rusko“ pomohlo odvrátit katastrofu. V prvním případě zásadním způsobem přispělo ke konečné porážce uzurpátora – uchvatitele Napoleona. Nejdříve jeho zdrcujícím neúspěchem při ruském tažení v roce 1812 a hned v následujícím roce jeho porážkou u Lipska. Uvědomují si to naši občané? Vědí, že při tažení do „bitvy národů“ padlo u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem deset tisíc ruských vojáků? A další všeobecné známý případ – druhá světová válka. Nepouštějme se do zbytečných sporů, úloha sovětské (ano, sovětské!) armády při porážce hitlerovského Německa je nezpochybnitelná!
Mám rád ruskou literaturu, mám rád ruské filmy, mám rád ruskou duši i když je někdy těžko pochopitelná. Imponuje mi jejich jinakost, jejich hrdost - doufám, že v tomto stavu vytrvají a nenechají si vnutit nesmyslné pokrokářské ideje. K tomu jim dopomáhej Bůh – ten jejich, pravoslavný...
Květen 2021