Moje Rakousko
Rakousko bylo kdysi pro mne zemí nedosažitelnou, přestože s ní odedávna sousedíme. I když nebyla členem žádné vojenské aliance a velmocemi byla uznávána jako země neutrální, v očích bolševiků představovala zemi nepřátelskou. Zřejmě proto, že poskytovala svým občanům tolik svobody, o jaké se nám, příslušníkům „tábora míru a socialismu“, ani nezdálo. Přesněji řečeno – zdálo, ale byly to klasické marné touhy. Takže – jakmile se našinec přiblížil k jižní, československo-rakouské hranici, nastupovaly restrikce až represe.
Například: jednoho letního dne jsme vystoupili z autobusu v Nové Bystřici. Skrze můj dlouhý vlas si mě vybral ozbrojený pohraničník a položil mi sugestivní otázku: „Kde jedete?“. Schválně jsem dělal nechápavého a odpověděl jsem „Tady jedeme“. On ale svoji otázku tvrdošíjně opakoval, až mě to přestalo bavit. Mladíček jistě pocházel odněkud z Moravy a tak se vyjadřoval podle své přirozenosti. Jindy nás zase zadrželi na nádražíčku ve Slavonicích, cílové stanici motoráčku z Telče.. Ozbrojenci si mě nejdříve proklepli za jízdy, přičemž mi odebrali občanský průkaz. Strávil jsem pak na liduprázdném nástupišti se svojí manželkou hezkou čtvrthodinku, než si někde (asi telefonicky) ověřili má data. Těch příhod s rakouskou hranicí mám celou řadu. Zkrátka – vláček vyjede z třeboňského nádraží a na příští zastávce do něj nastoupí uniformovaná dvojka se samopaly na zádech, se služebním vlčákem na řemeni a už to jede. Samozřejmě, že můj nevšední zjev je přitahoval přímo neodolatelně – vždyť popis a vyhledávání „závadových osob“ jim pravidelně lili do hlavy na PŠM (= politické školení mužstva).
A ještě jedna příhoda, kterou tentokrát zkopíruji přímo ze svých „Pamětí“:
Jako projektant jsem občas zajížděl služebně do Bratislavy. Když bylo po poradě, zbývalo několik hodin do odjezdu odpoledního rychlíku. Onehdy jsem si řekl, že „Blavu“ už jsem dost prochodil ale ještě nikdy jsem nebyl na Děvíně. Děvínská skála se vypíná nad soutokem Dunaje a Moravy a jezdí tam z centra městský autobus. Těšil jsem se, jak se z hradní zříceniny budu obzírat po přilehlém Rakousku, ležícím hned za řekou. Těšil jsem se marně, k obzírání nedošlo. Na místě jsem zjistil, že hradní skála je za dráty v hraničním pásmu. Tak jsem si našel příhodné místo, že si siluetu hradu alespoň nakreslím. Za čtvrt hodiny u mě byla hraniční hlídka – co prý tam dělám. Řekl jsem jim po pravdě, že si kreslím hrad, což ostatně mohou vidět. Hoši „zapíčovali“ a odjeli. Za chvíli byli zpátky, a že abych si nasedl do jejich služebního „UAZu“ (=Uljanovskyj Avtomobilnyj Zavód). A jel s nimi. Zavezli mě do prostoru „mezi dráty“ k polnímu telefonu. Po krátkém rozhovoru mezi jedním vojákem a velitelem mi sdělili, že mě musejí odvézt na velitelství. Proti tomu nešlo nic namítat, zvláště proto, že mi padesátikilový služební vlčák dýchal na zátylek. Nechali mě stát venku před budovou, ale bez občanského průkazu. Čas neúprosně ubíhal. Věděl jsem, že jestli mi ujede následující autobus, nestihnu vlak a ztvrdnu tam přes noc. Konečně přišel jakýsi kapitán, v rukou si pohrávaje mojí „občankou“. A pomalu, rozvážně mi udělil toto poučení: „Je zakázané porizovať akékoliv náčrtky v blízkosti štátnej hranície. Až budete chciet na budúce volačo kresliť, podajte si žiadosť na Krajskú vojenskú správu na ulici Februárového víťazstva v Bratislave. Pokial vám tam vystaví povolenku, potom si móžte kresliť tak dlho, jako sa vám zĺúbi“. Na takovou stupiditu jsem už ani nechtěl reagovat, zvláště proto, že poslední možný autobusový spoj se blížil. V rychlosti jsem mu tu pitomost odkýval a běžel za autobusem, který ale mezitím projel zastávkou. Řidič mě ovšem zřejmě viděl ve zpětném zrcátku, jak pádím, a tak zastavil opodál. Byla to hezká tečka za mojí příhodou, ukazující, že ne všichni obyvatelé naší republiky jsou blbci.
Tohle už dnes naše mládež nezná, je to pro ně cosi diluviálního a nezajímavého. Až se jednoho rána probudí do skutečné totality, tak jim to docvakne, ale bude už pozdě. Totalitář je vždy stejný a je naprosto nepodstatné, jak sám sebe nazývá a jakými argumenty operuje – jsou to všechno lži!
V létě roku 1983 došlo k podivné události. Když jsem přišel domů z práce, zeptala se mi moje žena, zdali uhádnu, co mi přišlo poštou? Napadl mě jen další povolávací rozkaz. Bylo to ale jinak – strana a vláda nám přidělila devizový příslib na cestu do ciziny. Pochopitelně, mládež v této chvíli opět nechápe, o čem to melu. V cestovním pasu jsme sice měli napsáno, že platí do všech států světa, ovšem mělo to maličký háček, neboť „nepřátelskou hranici“ jsme směli překonat jen s tzv. výjezdní doložkou, a k tomu bylo třeba získat devizový příslib (= příděl finanční částky v amerických dolarech). O ten se žádalo v zimě, a pokud nebyl přidělen (ve zdrcující většině), mohli jste si počkat zase na příští rok... Proto můj údiv 18. srpna, nedivte se, že si to datum pamatuji, byl to druh jakéhosi zázraku, se kterým jsme už nepočítali. Hádám, že dříve přidělený devízák někdo vrátil.
Následovalo hektické období vyřizování všech možných záležitostí. Těch kroků k uskutečnění týdenního výletu bylo celkem pětadvacet... Úplně na počátku musela odsouhlasit moji zamýšlenou cestu komunistická organizace v našem podniku, přestože jsem s nimi neměl nikdy nic společného. Na konci pak bylo vystavení vstupních víz a 25. září večer jsme vyjeli z Hlavního nádraží směrem jižním. Protože se právě měnil letní čas, strávili jsme uprostřed noci hodinu na ztemnělém nádraží v Českých Velenicích. Pak konečně naše dva (!) vagony pomocí dieselového posunu dostrkali přes hranici do světly prozářeného rakouského Gmündu – byli jsme tam!!! Následných šest dnů v Rakousku a dva dny v tzv. Západním Německu bylo jako sen, který se zhmotnil. Tohle je tedy ten hnusný nepřátelský Západ, který usiluje o zničení našich výsad, jakož i výdobytků! Bylo to monumentální, skoro každý ten kulturní šok zažil po roce 1989. V našem případě byl ale zvýrazněn faktem, že se musíme zase vrátit do šedé socialistické reality.
To, že nás lidovládci drželi doma za dráty, mělo neúprosnou logiku. Jak to vypadá a funguje na Západě, se muselo před našimi pracujícími tajit. Samozřejmě, že se to utajit nedalo a každý, kdo nebyl slabomyslný, bolševické propagandě nevěřil. Ono je ale něco jiného slyšet, než na vlastní oči vidět, a mít možnost si na ten rozdíl i sáhnout. Vrátili jsme se ze zapovězené ciziny jako bájní hrdinové, zatímco jiní nás považovali za hlupáky – protože jsme tam nezůstali. Důvodů, proč jsme tak neučinili bylo více, pro mě byl nejhlavnější tento argument: proč mám utíkat ze své země já, ať jdou do hajzlu bolševici!
Bylo zřejmé, že všechno nebude asi tak skvělé, jak se jeví na první pohled, ale zároveň bylo jasné, že kapitalistický model zřetelně vítězí nad socialistickým. Od roku 1990 jsme začali jezdit do Rakouska často a pravidelně, strávili jsme v něm i několik dovolených s dětmi. Mimořádně jsme si oblíbili jezera v Solné komoře, považuji tento kout za nejkrásnější část Alp. Samostatnou kapitolou je pak rakouská metropole, Videň jsem navštívil dosud dvanáctkrát a doufám, že tak budu činit i nadále. Město se ovšem mění, za naší první návštěvy jsme byli konfrontováni s mimořádnou upraveností a čistotou, jaká se v naší zemi nevyskytovala nikde. Nyní to už neplatí, příliv neevropských migrantů vykonal své. Kdo viděl například kdysi vzorovou pěší zónu na Favoritenstrasse v osmdesátých letech a nyní, nemůže popřít zjevný úpadek. Bylo mi z něj smutno.
Tak se člověk v myšlenkách vrací do dob dávno minulých, do dob, kdy křesťanští vládcové úspěšně vzdorovali pronikání muslimů přes Balkán. Kde jsou ty časy! Nyní si je pokrokáři dobrovolně zvou do své země a již zanedlouho budou čelit neřešitelným problémům, vyplývajících z jejich mimořádných rozmnožovacích schopností. Je to velmi tristní pohled, za jeden a půl století se z regionální středoevropské velmoci stala téměř bezvýznamná země. Zatím sice nepřišla o své kulturní a přírodní bohatství, ale její pozvolný sestup byl již nastartován a člověk dovede odhadnout, kam až může dospět.
Mám tu zemi rád, naše dějiny jsou z velké části společné. Rakousko je jako partner, se kterým jsme se po mnoha prožitých letech rozešli. Vzpomínky zůstávají, animozity slábnou, rivalita a nesnášenlivost bledne – co kdybychom to v nějakém novém středoevropském uspořádání zkusili znovu....?!
Červen 2021
Například: jednoho letního dne jsme vystoupili z autobusu v Nové Bystřici. Skrze můj dlouhý vlas si mě vybral ozbrojený pohraničník a položil mi sugestivní otázku: „Kde jedete?“. Schválně jsem dělal nechápavého a odpověděl jsem „Tady jedeme“. On ale svoji otázku tvrdošíjně opakoval, až mě to přestalo bavit. Mladíček jistě pocházel odněkud z Moravy a tak se vyjadřoval podle své přirozenosti. Jindy nás zase zadrželi na nádražíčku ve Slavonicích, cílové stanici motoráčku z Telče.. Ozbrojenci si mě nejdříve proklepli za jízdy, přičemž mi odebrali občanský průkaz. Strávil jsem pak na liduprázdném nástupišti se svojí manželkou hezkou čtvrthodinku, než si někde (asi telefonicky) ověřili má data. Těch příhod s rakouskou hranicí mám celou řadu. Zkrátka – vláček vyjede z třeboňského nádraží a na příští zastávce do něj nastoupí uniformovaná dvojka se samopaly na zádech, se služebním vlčákem na řemeni a už to jede. Samozřejmě, že můj nevšední zjev je přitahoval přímo neodolatelně – vždyť popis a vyhledávání „závadových osob“ jim pravidelně lili do hlavy na PŠM (= politické školení mužstva).
A ještě jedna příhoda, kterou tentokrát zkopíruji přímo ze svých „Pamětí“:
Jako projektant jsem občas zajížděl služebně do Bratislavy. Když bylo po poradě, zbývalo několik hodin do odjezdu odpoledního rychlíku. Onehdy jsem si řekl, že „Blavu“ už jsem dost prochodil ale ještě nikdy jsem nebyl na Děvíně. Děvínská skála se vypíná nad soutokem Dunaje a Moravy a jezdí tam z centra městský autobus. Těšil jsem se, jak se z hradní zříceniny budu obzírat po přilehlém Rakousku, ležícím hned za řekou. Těšil jsem se marně, k obzírání nedošlo. Na místě jsem zjistil, že hradní skála je za dráty v hraničním pásmu. Tak jsem si našel příhodné místo, že si siluetu hradu alespoň nakreslím. Za čtvrt hodiny u mě byla hraniční hlídka – co prý tam dělám. Řekl jsem jim po pravdě, že si kreslím hrad, což ostatně mohou vidět. Hoši „zapíčovali“ a odjeli. Za chvíli byli zpátky, a že abych si nasedl do jejich služebního „UAZu“ (=Uljanovskyj Avtomobilnyj Zavód). A jel s nimi. Zavezli mě do prostoru „mezi dráty“ k polnímu telefonu. Po krátkém rozhovoru mezi jedním vojákem a velitelem mi sdělili, že mě musejí odvézt na velitelství. Proti tomu nešlo nic namítat, zvláště proto, že mi padesátikilový služební vlčák dýchal na zátylek. Nechali mě stát venku před budovou, ale bez občanského průkazu. Čas neúprosně ubíhal. Věděl jsem, že jestli mi ujede následující autobus, nestihnu vlak a ztvrdnu tam přes noc. Konečně přišel jakýsi kapitán, v rukou si pohrávaje mojí „občankou“. A pomalu, rozvážně mi udělil toto poučení: „Je zakázané porizovať akékoliv náčrtky v blízkosti štátnej hranície. Až budete chciet na budúce volačo kresliť, podajte si žiadosť na Krajskú vojenskú správu na ulici Februárového víťazstva v Bratislave. Pokial vám tam vystaví povolenku, potom si móžte kresliť tak dlho, jako sa vám zĺúbi“. Na takovou stupiditu jsem už ani nechtěl reagovat, zvláště proto, že poslední možný autobusový spoj se blížil. V rychlosti jsem mu tu pitomost odkýval a běžel za autobusem, který ale mezitím projel zastávkou. Řidič mě ovšem zřejmě viděl ve zpětném zrcátku, jak pádím, a tak zastavil opodál. Byla to hezká tečka za mojí příhodou, ukazující, že ne všichni obyvatelé naší republiky jsou blbci.
Tohle už dnes naše mládež nezná, je to pro ně cosi diluviálního a nezajímavého. Až se jednoho rána probudí do skutečné totality, tak jim to docvakne, ale bude už pozdě. Totalitář je vždy stejný a je naprosto nepodstatné, jak sám sebe nazývá a jakými argumenty operuje – jsou to všechno lži!
V létě roku 1983 došlo k podivné události. Když jsem přišel domů z práce, zeptala se mi moje žena, zdali uhádnu, co mi přišlo poštou? Napadl mě jen další povolávací rozkaz. Bylo to ale jinak – strana a vláda nám přidělila devizový příslib na cestu do ciziny. Pochopitelně, mládež v této chvíli opět nechápe, o čem to melu. V cestovním pasu jsme sice měli napsáno, že platí do všech států světa, ovšem mělo to maličký háček, neboť „nepřátelskou hranici“ jsme směli překonat jen s tzv. výjezdní doložkou, a k tomu bylo třeba získat devizový příslib (= příděl finanční částky v amerických dolarech). O ten se žádalo v zimě, a pokud nebyl přidělen (ve zdrcující většině), mohli jste si počkat zase na příští rok... Proto můj údiv 18. srpna, nedivte se, že si to datum pamatuji, byl to druh jakéhosi zázraku, se kterým jsme už nepočítali. Hádám, že dříve přidělený devízák někdo vrátil.
Následovalo hektické období vyřizování všech možných záležitostí. Těch kroků k uskutečnění týdenního výletu bylo celkem pětadvacet... Úplně na počátku musela odsouhlasit moji zamýšlenou cestu komunistická organizace v našem podniku, přestože jsem s nimi neměl nikdy nic společného. Na konci pak bylo vystavení vstupních víz a 25. září večer jsme vyjeli z Hlavního nádraží směrem jižním. Protože se právě měnil letní čas, strávili jsme uprostřed noci hodinu na ztemnělém nádraží v Českých Velenicích. Pak konečně naše dva (!) vagony pomocí dieselového posunu dostrkali přes hranici do světly prozářeného rakouského Gmündu – byli jsme tam!!! Následných šest dnů v Rakousku a dva dny v tzv. Západním Německu bylo jako sen, který se zhmotnil. Tohle je tedy ten hnusný nepřátelský Západ, který usiluje o zničení našich výsad, jakož i výdobytků! Bylo to monumentální, skoro každý ten kulturní šok zažil po roce 1989. V našem případě byl ale zvýrazněn faktem, že se musíme zase vrátit do šedé socialistické reality.
To, že nás lidovládci drželi doma za dráty, mělo neúprosnou logiku. Jak to vypadá a funguje na Západě, se muselo před našimi pracujícími tajit. Samozřejmě, že se to utajit nedalo a každý, kdo nebyl slabomyslný, bolševické propagandě nevěřil. Ono je ale něco jiného slyšet, než na vlastní oči vidět, a mít možnost si na ten rozdíl i sáhnout. Vrátili jsme se ze zapovězené ciziny jako bájní hrdinové, zatímco jiní nás považovali za hlupáky – protože jsme tam nezůstali. Důvodů, proč jsme tak neučinili bylo více, pro mě byl nejhlavnější tento argument: proč mám utíkat ze své země já, ať jdou do hajzlu bolševici!
Bylo zřejmé, že všechno nebude asi tak skvělé, jak se jeví na první pohled, ale zároveň bylo jasné, že kapitalistický model zřetelně vítězí nad socialistickým. Od roku 1990 jsme začali jezdit do Rakouska často a pravidelně, strávili jsme v něm i několik dovolených s dětmi. Mimořádně jsme si oblíbili jezera v Solné komoře, považuji tento kout za nejkrásnější část Alp. Samostatnou kapitolou je pak rakouská metropole, Videň jsem navštívil dosud dvanáctkrát a doufám, že tak budu činit i nadále. Město se ovšem mění, za naší první návštěvy jsme byli konfrontováni s mimořádnou upraveností a čistotou, jaká se v naší zemi nevyskytovala nikde. Nyní to už neplatí, příliv neevropských migrantů vykonal své. Kdo viděl například kdysi vzorovou pěší zónu na Favoritenstrasse v osmdesátých letech a nyní, nemůže popřít zjevný úpadek. Bylo mi z něj smutno.
Tak se člověk v myšlenkách vrací do dob dávno minulých, do dob, kdy křesťanští vládcové úspěšně vzdorovali pronikání muslimů přes Balkán. Kde jsou ty časy! Nyní si je pokrokáři dobrovolně zvou do své země a již zanedlouho budou čelit neřešitelným problémům, vyplývajících z jejich mimořádných rozmnožovacích schopností. Je to velmi tristní pohled, za jeden a půl století se z regionální středoevropské velmoci stala téměř bezvýznamná země. Zatím sice nepřišla o své kulturní a přírodní bohatství, ale její pozvolný sestup byl již nastartován a člověk dovede odhadnout, kam až může dospět.
Mám tu zemi rád, naše dějiny jsou z velké části společné. Rakousko je jako partner, se kterým jsme se po mnoha prožitých letech rozešli. Vzpomínky zůstávají, animozity slábnou, rivalita a nesnášenlivost bledne – co kdybychom to v nějakém novém středoevropském uspořádání zkusili znovu....?!
Červen 2021