Třiadvacet minut života
Dvacet tři minut života se dá prožít různým způsobem. Někdy se ale z toho „prožít“ stane spíše protrpět. Známe to všichni – popojíždění v autokoloně, zpoždění vlaku, čekání na nedochvilného kamaráda nebo partnerku. V takových případech to ovšem není otázka volby – člověk je vlečen nepříznivými okolnostmi a čas takto utracený nese obzvláště bolestně. Já si svých třiadvacet marných minut prožil na poště, italské, ve městě Grottammare.
Musím ale začít poněkud zeširoka. Můj dlouholetý kamarád Jirka J. mi několikrát do roka zašle pohlednici ze svých cest. Ano, existují mezi námi ještě staromilci, kteří tento tradiční komunikační postup nechtějí zapomenout. Najít v domovní poštovní schránce něco jiného, než účty, prospekty nebo nabídky k odkoupení bytu, mě vždy potěší. Zároveň to ale ve mně vyvolává pocit dlužníka, který by se měl svému příteli revanšovat stejným způsobem. Nebývá to ale tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled.
Předesílám, že to z mé strany není otázka skrblictví. Já si na to prostě nevzpomenu a když ano, tak v situaci, kdy je nemožné takovou trivialitu realizovat. Ale tuto neděli se věci sešly příznivě a já zakoupil ve starobylém městě Civitella del Tronto pohlednici s atraktivním námětem. Tedy – byly to nakonec pohlednice tři, neb moje žena navrhla poslat něco také její staré matičce a naší dceři.
Zde musím učinit další odbočku. Moje žena mě sice ráda zaúkoluje, ale v plnění zadání mi nijak nepomůže. Dokonce má z nastalé situace nemalý plezír, ba přímo škodolibou radost, poukazujíc při tom na moje minulá martyria se sháněním poštovních známek v cizině.
Pokud to nevíte, tak v Itálii se nedají známky koupit zároveň s pohlednicemi. Protože já to vím už dávno, nijak jsem se neznepokojil a hned na místě se rozhodl, že je pořídím následující den „někde u nás“. V pondělí jsem si tedy vyhlédl kiosek s novinami a časopisy a pokud možno suverénně požadoval „tre frankobollo“. Prodavač ovšem stejným tónem odvětil, že známky nevede, že je mám požadovat in tabacceria. Pro ty, kdo to neví, tabákové výrobky se prodávají v Itálii ve specializovaných prodejnách (a rozhodně ne v běžných samoobsluhách).
Vydal jsem se tedy hledat tabaccerii – zjistil jsem přitom, kde se nachází místní masna, železářství, obchody s textilem, obuví a dokonce jsem narazil i na nehtové studio. Konečně jsem objevil obchůdek s nadějným nápisem Tutto Tabacco. Zopakoval jsem tedy svoji etudu, ale prodavač mně oznámil, že známky nevedou, že musím na poštu a ukázal přitom někam ven, směrem jihovýchodním. Protože dostatečně neovládám italský jazyk, vyhnul jsem se marnému vysvětlování a hned na místě se rozhodl vyhledat nejbližší poštovní úřad pomocí internetu. Ke své nelibosti jsem záhy zjistil, že přímo v místě našeho pobytu žádná pošta není! Několik poštovních úřadů mi ale mapa vyznačila – ve vzdálenosti pěti či více kilometrů.
Dopřál jsem si jeden odpočinkový den s vědomím, že ve středu musím konečně úkol splnit. A tak, když jsem se vracel z pravidelné dopolední cyklojízdy, celkem hladce jsem poštu našel. Byla to skromná úřadovna s dvěma přepážkami. U té otevřené stál nějaký chlapík a cosi vyřizoval. Za ním stál další a ještě tam seděla jakási matrona. Tedy – na Italku to byla spíše bába, ale to je vedlejší. Čekal jsem spořádaně a vydatně se potil, ponivač jsem byl rozhicován z kola. Nevím, co ten člověk vyřizoval, trvalo to ale neúměrně dlouho. Druhý zákazník posílal dopis a to šlo rychle a hladce – bohužel jen do chvíle, kdy poštovní úředník přijal telefonické volání a začal cosi obšírně vysvětlovat.
Konečně přišla na řadu babizna. Vím že bych ji tak neměl označovat, jenže se mi začínala trochu vařit krev. Navíc mě štvalo, že po mě už na poštu nikdo další nepřišel. Pak konečně nastal ten krásný okamžik a já požádal zřízence o tři známky. Ukázal kamsi dozadu a vzápětí se tam odebral. Po chvíli byl zpátky, protože si zapomněl klíč (asi od trezoru). Když se vrátil, měl už zase u ucha telefon. A jak to bylo dále? To je vše, známky jsem po chvíli zakoupil. Rozdýchal jsem svoje utrpení ve zbývajících patnácti kilometrech a jel jsem při tom opravdu dost razantně.
Známky jsem tedy získal, teď jen ještě vymyslet text na pohlednice. To jsem splnil večer a další den vzal nešťastné pozdravy na odpolední výlet s manželkou do města Ripatransone. Je to sídlo poměrně velké, poštovní služby zde musí být na úrovni, říkal jsem si. Najít schránku nebyl problém, s obrovským ulehčením jsem se zbavil skoro nenáviděné zátěže, byl čtvrtek 9. září. Pohlednice ovšem dorazily až po měsíci, ale já jsem rád, že v té krásně červené schránce na hlavním náměstí nestráví zbytek podzimu a následující zimu.
Říjen 2021
Musím ale začít poněkud zeširoka. Můj dlouholetý kamarád Jirka J. mi několikrát do roka zašle pohlednici ze svých cest. Ano, existují mezi námi ještě staromilci, kteří tento tradiční komunikační postup nechtějí zapomenout. Najít v domovní poštovní schránce něco jiného, než účty, prospekty nebo nabídky k odkoupení bytu, mě vždy potěší. Zároveň to ale ve mně vyvolává pocit dlužníka, který by se měl svému příteli revanšovat stejným způsobem. Nebývá to ale tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled.
Předesílám, že to z mé strany není otázka skrblictví. Já si na to prostě nevzpomenu a když ano, tak v situaci, kdy je nemožné takovou trivialitu realizovat. Ale tuto neděli se věci sešly příznivě a já zakoupil ve starobylém městě Civitella del Tronto pohlednici s atraktivním námětem. Tedy – byly to nakonec pohlednice tři, neb moje žena navrhla poslat něco také její staré matičce a naší dceři.
Zde musím učinit další odbočku. Moje žena mě sice ráda zaúkoluje, ale v plnění zadání mi nijak nepomůže. Dokonce má z nastalé situace nemalý plezír, ba přímo škodolibou radost, poukazujíc při tom na moje minulá martyria se sháněním poštovních známek v cizině.
Pokud to nevíte, tak v Itálii se nedají známky koupit zároveň s pohlednicemi. Protože já to vím už dávno, nijak jsem se neznepokojil a hned na místě se rozhodl, že je pořídím následující den „někde u nás“. V pondělí jsem si tedy vyhlédl kiosek s novinami a časopisy a pokud možno suverénně požadoval „tre frankobollo“. Prodavač ovšem stejným tónem odvětil, že známky nevede, že je mám požadovat in tabacceria. Pro ty, kdo to neví, tabákové výrobky se prodávají v Itálii ve specializovaných prodejnách (a rozhodně ne v běžných samoobsluhách).
Vydal jsem se tedy hledat tabaccerii – zjistil jsem přitom, kde se nachází místní masna, železářství, obchody s textilem, obuví a dokonce jsem narazil i na nehtové studio. Konečně jsem objevil obchůdek s nadějným nápisem Tutto Tabacco. Zopakoval jsem tedy svoji etudu, ale prodavač mně oznámil, že známky nevedou, že musím na poštu a ukázal přitom někam ven, směrem jihovýchodním. Protože dostatečně neovládám italský jazyk, vyhnul jsem se marnému vysvětlování a hned na místě se rozhodl vyhledat nejbližší poštovní úřad pomocí internetu. Ke své nelibosti jsem záhy zjistil, že přímo v místě našeho pobytu žádná pošta není! Několik poštovních úřadů mi ale mapa vyznačila – ve vzdálenosti pěti či více kilometrů.
Dopřál jsem si jeden odpočinkový den s vědomím, že ve středu musím konečně úkol splnit. A tak, když jsem se vracel z pravidelné dopolední cyklojízdy, celkem hladce jsem poštu našel. Byla to skromná úřadovna s dvěma přepážkami. U té otevřené stál nějaký chlapík a cosi vyřizoval. Za ním stál další a ještě tam seděla jakási matrona. Tedy – na Italku to byla spíše bába, ale to je vedlejší. Čekal jsem spořádaně a vydatně se potil, ponivač jsem byl rozhicován z kola. Nevím, co ten člověk vyřizoval, trvalo to ale neúměrně dlouho. Druhý zákazník posílal dopis a to šlo rychle a hladce – bohužel jen do chvíle, kdy poštovní úředník přijal telefonické volání a začal cosi obšírně vysvětlovat.
Konečně přišla na řadu babizna. Vím že bych ji tak neměl označovat, jenže se mi začínala trochu vařit krev. Navíc mě štvalo, že po mě už na poštu nikdo další nepřišel. Pak konečně nastal ten krásný okamžik a já požádal zřízence o tři známky. Ukázal kamsi dozadu a vzápětí se tam odebral. Po chvíli byl zpátky, protože si zapomněl klíč (asi od trezoru). Když se vrátil, měl už zase u ucha telefon. A jak to bylo dále? To je vše, známky jsem po chvíli zakoupil. Rozdýchal jsem svoje utrpení ve zbývajících patnácti kilometrech a jel jsem při tom opravdu dost razantně.
Známky jsem tedy získal, teď jen ještě vymyslet text na pohlednice. To jsem splnil večer a další den vzal nešťastné pozdravy na odpolední výlet s manželkou do města Ripatransone. Je to sídlo poměrně velké, poštovní služby zde musí být na úrovni, říkal jsem si. Najít schránku nebyl problém, s obrovským ulehčením jsem se zbavil skoro nenáviděné zátěže, byl čtvrtek 9. září. Pohlednice ovšem dorazily až po měsíci, ale já jsem rád, že v té krásně červené schránce na hlavním náměstí nestráví zbytek podzimu a následující zimu.
Říjen 2021