Z.H.

Letos je to dvaatřicet let od tzv. sametové revoluce, já tomu ale důsledně říkám převrat. Před pár dny jsem na netu narazil na anketní otázku“ „Slavíte letos 17. listopad?“ Bez ohledu na to, že nemiluji žádných oslav... jsem zaškrtl NE. Jak se stalo, že já, tehdejší revolucionář (či převratník) nemám potřebu něco slavit? Přitom samozřejmě uznávám a ctím fakt, že dnešní doba je ve svých kvalitách jednoznačně lepší – tedy, zatím. Musím začít ale od začátku. Přeskočím své hloupé pionýrské období, ostatně i podle zákona jsem nebyl v dětství za své činy odpovědný. Když jsem dorůstal, uvědomil jsem si postupně, že všeobecné nadšení pro socialismus je jen přetvářka, nutná k přežití. Na bolševiky se nadávalo všude – samozřejmě jen v okruhu důvěryhodných přátel. Ale na přelomu roků 1967 a 68 to vše vyhřezlo s nebývalou a nečekanou silou. Během pár měsíců popukala všechna komunistická dogmata a jaro – nejen to meteorologické – vtrhlo do našich životů s nebývalou silou. Doslova najednou se smělo všechno. Bylo mi „sweet sixteen“ a měl jsem sice minimum životních zkušeností, ale mysl i srdce otevřené pro úžasné uvolnění poměrů, o kterém u nás nikdo před nedávnem nedokázal ani snít. Bylo to skvělé, opojné a navždy to poznamenalo naše životy. Ovšem, následné vystřízlivění bylo nemilosrdné a kruté. To, že jsme podlehli obrovské vojenské přesile bylo celkem pochopitelné, méně už chování části národa v následujícím, zhruba dvouletém, období. Moje zklamání bylo obrovské a pokud na něm shledávám něco pozitivního, tak je to neúprosné poznání, co je lidská smečka zač. Potom přišly dusné a otravné roky tzv. normalizace. Je smutným faktem, že zřejmě i více než polovině občanů to nevadilo. Hlavně, že měli slušně plná korýtka a oblíbené Televarieté v TV. Kdybych tady chtěl popsat, co všechno bylo v té době špatně, tak se nedoberu konce. A jistěže byly i věci, které byly pozitivní – ostatně, díky nim jsme to nakonec přežili. Osobní a rodinné vztahy, přátelé, kulturní požitky, sport, záliby atd. Prostě normální život - „jen“ s určitými omezeními. Nazývám tehdejší stav společnosti „fešáckým kriminálem“ - kde je také do jisté míry omezen pohyb a všechno je na povel – leč, ubytování a strava v dostatečné míře zajištěna. Otrockým povahám to stačí a nikdy nepochopí o čem je ta slavná lidská svoboda. A tak jsme se protrápili až na konec osmdesátých let. Zatímco u sousedů v Polsku a Maďarsku ledy už delší dobu znatelně pukaly a v Sovětském svazu se pokoušeli o kvadraturu kruhu skrze perestrojku-přestavbu, u nás politické zahnívání vrcholilo a člověk měl dojem, že nikdy neskončí. Když koncem léta začali prchat přes Prahu do Maďarska (které otevřelo hranice na Západ) Dederóni, připadali jsme si jak ty poslední pitomci v Evropě. A když padla Berlínská zeď a v Bulharsku odstoupil Todor Živkov, zbývali jsme ve východním bloku už jen my a Rumuni – pro nás opravdu neslavná vizitka. Já se nemilovanému režimu vzpíral, jak to šlo, ale do otevřeného střetu jsem nikdy nešel – a i dnes toho nelituji. Pro mé klidné svědomí stačilo, že jsem dokázal odmítnout členství ve Straně, u voleb jsem přeškrtával kandidáty Národní fronty a občas si zašel na Václavák pokojně zaprotestovat, jak nás k tomu vyzýval Hlas Ameriky: „V odpoledních hodinách se jděte procházet na Můstek“. Což jsem s určitým vzrušením několikrát učinil, ale před nástupem ozbrojených příslušníků VB a komunistických milic jsem se vždy včas zdekoval, neboť svým vzhledem jsem přesně zapadal do bolševické kolonky „závadová mládež“, po které šly represivní složky přednostně. Když se mi v pátek sedmnáctého listopadu 1989 odpoledne zeptala v práci jedna mladá kolegyně, zda jdu na Albertov, vykroutil jsem se s odkazem na rodinné povinnosti. Ve skutečnosti jsem ale odmítal zúčastnit se akce, pořádané pro mě nenáviděným Socialistickým svazem mládeže, do kterého jsem ostatně nikdy nevstoupil. Další děje známe všichni. Od pondělí dvacátého jsem se i já nadšeně připojil ke každodenním demonstracím a vynechal jsem jen čtvrteční shromáždění na Václaváku, protože jsme ten den svrhávali bolševického ředitele našeho podniku. A na dvakrát zaplněnou promrzlou Letnou nezapomenu do konce svých dnů. Vstřebával jsem nadšeně všechny převratné události a změny, bylo to úžasné! V naší projektové kanceláři jsme poslouchali po celý den rozhlasové vysílání, aby nám neuniklo nic z tehdejších zásadních událostí. Vybavuji si zcela živě první vážný zádrhel po projevu Václava Havla v Poslanecké sněmovně, který následně vedl k tzv. pomlčkové válce. Další střety následovaly později. Učili jsme se za pochodu, že v demokracii existují vedle sebe různé názory, které je nutné respektovat, i když s nimi mnohdy nesouhlasíme. Soudím, že valná část národa na tento triviální fakt zapomněla – tedy za předpokladu, že ho kdy vůbec uznávala. Také mě netěší, když vítězí názory strany protivné, ale naučil jsem se s tím žít, i když to je v některých případech nadmíru obtížné. Zkrátka – takový normální život. Co ale nesnesu, je vylučování lidí jen proto, že mají odlišné názory od vládnoucí doktríny. S tím jsme si užili dost v minulém režimu a věřili, že takovéto manýry máme definitivně za sebou. Leč, nestalo se tak. A je to bolestnější tím více, že tyto novoty přicházejí z námi kdysi obdivovaného Západu. Když se ovšem člověk začne podrobněji probírat naší historií, tak zjišťuje, že naše středoevropská poloha vždy vybízela ke střetům a že ti silnější nás v minulosti využívali nebo přímo zneužívali bez ohledu na naše mínění. Přesně podle lidového úsloví „bližší košile, než kabát“. Nemůžeme se tomu ani moc divit – vždyť, co o nás ví průměrný Američan, Brit či Francouz...? Ani se mi nechce na tuto řečnickou otázku odpovídat. Bohužel, u nás stále vítězí zakořeněná představa, že naše problémy za nás vyřeší jiní. My starší s tím už nic nenaděláme, ale příslušníci mladších generací by nás měli přinejmenším vyslechnout, aby neopakovali historické chyby. Snažím se nepropadat malomyslnosti, leč v souvislosti s výročím sedmnáctého listopadu nejásám. Skoro propadám pocitu, jakoby to ani nebylo skutečně prožitou součástí našeho života..