Z.H.

Zase se válčí. Tedy – ono se válčí vlastně nepřetržitě, ale tentokrát se nás to dotýká nejen blízkostí konfliktu. Ukrajina - podivný stát, který nemá historicky definované hranice a který obývají různé národy a etnika. A to už se nacházím na tenkém ledě, neboť je současnými vykladači zapovězeno pochybovat o integritě této nešťastné země. Jsem na světě už poměrně dlouho, takže pamatuji různé krizové i válečné události: Berlínská krize, Kubánská krize, Šestidenní válka (Izrael/Egypt), Vietnam, Afghanistán (dvakrát), Kuvajt, Irák, Čečensko, bývalá Jugoslávie – mám ještě pokračovat....?! Zaujímali jsme k těmto událostem postoje rozličně silné a různě definované, vždycky ovšem závislé na mediálním podání ať z jedné nebo druhé strany. Není lehké, orientovat se v územních, etnických nebo náboženských sporech, příčiny válek bývají hluboké a většinou podmíněné dávnými historickými událostmi, které jedna strana vnímá jako dějinnou křivdu, zatímco druhá jako historické poslání. Proto je velmi nesnadné, nebo až nemožné, dobrat se „spravedlivého“ postoje. Například nedokážu (ani nechci!) soudit srbsko-chorvatský konflikt, i když se jedná o země nám poměrně blízké - kulturně i geograficky. Podle mého soudu je možné jediné řešení – zapomenout na staré křivdy a zločiny a doufat, že za nějaké tři - čtyři generace, nebudou tyto kdysi zásadní spory relevantní. Jako člověk, žijící celý život v Čechách, jsem schopen skutečně objektivně posoudit jen vztah mezi Čechy a Slováky a nesmírně si vážím toho, že náš rozchod proběhl rychle, hladce a nekonfliktně. Přitom stačilo málo, „jen pár obětí“ na jedné, či druhé straně a vztah našich národů by byl nevratně poškozen. Je zvláštní, jak málo lidí to uznává a stále melou cosi o tom, že „Klaus s Mečiarem rozbili Československo“! Přitom by si oba zasloužili pomník na česko-slovenském pomezí. Dnes ovšem stojíme všichni za Ukrajinou! Tedy – já ne. Ne, že by mě nechávala v klidu válka a hnusné zločiny, které jsou jejím produktem, ale odpuzuje mě ten jednotný a jednosměrný odpor lidí, kteří vědí pendrek o historických souvislostech těchto neblahých událostí. Připomíná mi to výsledky jakéhosi průzkumu veřejného mínění, v němž 82% Američanů souhlasilo s bombardováním Bělehradu, ale jen 37% vědělo, kde se nachází. Ukrajina sice od nás není tak daleko, ovšem kromě epizodky s její podkarpatskou částí jsme s ní neměli nikdy nic společného. A navíc tento kout země rozhodně není ta pravá Ukrajina. A Rusko? Už dříve jsem psal o tom, jak nás jejich angažmá ve válkách dvakrát zachraňovalo od evropských diktátorů – Napoleona a Hitlera. Ten druhý bohužel způsobil, že jsme se díky jeho idiotskému východnímu dobrodružství dostali do područí sovětského režimu. A nedosti na tom, přišel rok osmašedesátý a okupace Československa.. Tehdy nás napadli Sověti a my jsme nerozlišovali, jestli pocházejí od Moskvy, Kyjeva nebo Baku či Tbilisi. Prostě to všechno byli nenávidění Rusáci! Dnes se ovšem ze včerejšího nepřítele stal náš přítel nejvěrnější. Jistěže válka na Ukrajině je ze strany Ruska agrese. Připomíná mi to ovšem situaci s poválečným rozdělením Německa a naším postojem k němu. Pro náš režim na západě zůstali jen potomci nacistů, kdežto v DDR jsme měli vřelé přátele, kteří údajně neměli s nacistickou minulostí Německa nic společného. Místo toho radostně a uvědoměle budovali „první stát dělníků a rolníků na německém území“. Když se ovšem podíváme na předválečné fotografie, vidíme nadšené davy, aplaudující Hitlerovi a je úplně jedno, zdali pocházejí z Mnichova a Norimberka, či z Lipska nebo Erfurtu. Prostě tady někdo manipuluje a lid obecný si to nechá líbit. Že je to blbost a že to nemůžu srovnávat s Ukrajinou? Ale jděte! Ta úžasná a úspěšná prosperující země, vzor demokracie, kterou ještě před vypuknutím války opustila pětina obyvatel... Tohle žádní vykladači nemohou vyargumentovat. Nikoho nesoudím. Válku a zabíjení nesnáším. Ale ať ze mě nikdo nedělá blbce!