Z.H.

Moje žena vášnivě ráda plave. Na vodní hladině dokáže pobývat nepřetržitě celé hodiny. Pobývá tam sama, protože já sice plavec jsem, leč mizerný. A navíc mě to nebaví – několik minut mi stačí, pokud jsem ve vodě čtvrthodinu, je to pro mě událost. Své ženě tuto dovednost a vášeň nezávidím, každý máme to své. Ona zase nedokáže šlapat několik hodin na kole. V pravěku našeho vztahu (před padesáti lety!) jsme se vzájemně pokoušeli o jakýsi průnik našich sportovních zálib, ale bylo to marné, trvalo to jen pár let a pak jsme se vydali každý svou cestou. Naše společné výjezdy do Itálie tedy musí obsahovat obě aktivity, aby byla spokojenost oboustranná. S tím nemám nejmenší problém, neboť Itálie nabízí v hojné míře obojí. Zrovna minulý týden jsme se vrátili z naší sedmadvacáté společné návštěvy této nádherné země a kromě dvou cest hned na začátku našich výjezdů byly všechny ostatní charakterizovány pobytem u vodní plochy. Moře „vede“ nad jezery v poměru 19:6. V Itálii si tedy především užívám kolo, měl jsem ho s sebou už patnáctkrát. Kilometrů jsem najezdil tolik, že by to nyní dalo dohromady dvě a půl „Gira“. Ale kvůli množství kilometrů to nedělám! Nemohu se jen nasytit italské krajiny a zástavby v menších i větších sídlech. A přestože jezdíme pokaždé jinam, navštívit a poznat všechno – byť jen v okolí našich pobytů – je neuskutečnitelné. Ale to už mě dávno neznepokojuje, viděl jsem toho v Itálii tolik, že jsem ve svých touhách dokonale uspokojen. Rekreační režim máme uspořádaný tak, že já vstávám ráno v šest (někdy i dříve) a v sedm vyjíždím na každodenní cestu za poznáním. Není to z mého hlediska žádná oběť ani utrpení, neb jsem typický „skřivan“ - nebo „Ranní Vstával“ - chcete-li. Má to i svoji praktickou stránku, neboť se vracím před polednem a tak nemusím na silnici čelit zničujícímu vedru. Moje žena se zatím dostatečně prospí, neb je v tomto ohledu „sova“. Po mém návratu máme společný program. Většinou se odebereme k vodní ploše, aby i moje choť mohla dostatečně naplnit své touhy. Jak jsem již napsal, dokáže strávit na vodní hladině hodiny – doslova! V raných fázích našeho vztahu mě to děsilo, zejména, když mi zmizela z dohledu, dnes se tím už nestresuji. Věřím, že připlave. Když se tak stane, obvykle nejprve velebí „úžasnou vodu“ a následně (skoro pokaždé) začne rozvíjet myšlenku, proč lidé při pobytu u jezera či moře neplavou. Já bych si toho snad ani nevšiml, ale musím uznat, že je to pravda. Jen občas vidíme nějakého odvážlivce, který se vydá na hloubku, ostatní ve vodě jen postávají, nebo se procházejí! Je to bizarní pohled, jak se jednotlivci, dvojice, případně i skupinky rekreantů brodí mělkou vodou a při tom živě rozprávějí. Jen občas se někdo na okamžik ponoří – to znamená, že si sedne na dno. Je to skutečně zvláštní pohled na lidi, kteří ujedou stovky nebo i tisíce kilometrů, aby pak pobývali ve vodě, která je na mělčině nepříjemně přehřátá a často i zakalená. Neboť – to pravé koupání začíná až stovky metrů od břehu. Takovému konání se ale někdy snaží zabránit plavčík, v italském podání „salvataggio“ (tedy spíše záchranář), který odvážné jedince bedlivě pozoruje a nezřídka za nimi vyjíždí na svém červeném člunu, aby je umravnil. Moje žena takových zásahů pamatuje celou řadu. Někdy plavčíka obměkčí (možná i vyděsí angličtinou), jindy je zahnána zpět do houfu a já pak musím vyslechnout zlobnou filipiku proti takovému jednání. V jednom případě dokonce mojí ženu pronásledovala policejní pobřežní hlídka, bylo to na Gardském jezeře. V druhém týdnu letošního pobytu jsme jezdili na poněkud vzdálenou, ale nádhernou neregulovanou pláž, jenže v pátek už tam hlídkoval dozorce a samozřejmě se snažil zabránit mojí manželce ve vyplutí na volné moře. Podotýkám, že hladina byla naprosto klidná, jako na rybníce. Přes všechny tyto ústrky Itálii milujeme, a budeme tam jezdit, dokud to dokážeme. A ti brodivci nám jsou nakonec „šumák“! Červen 2022