Z.H.

Přestože je mi už sedmdesát, stále ještě dokážu dojet autem k jižnímu moři. Po červnové Itálii přišlo na řadu zářijové Chorvatsko. Tedy – ponivač se jedná o Rovinj na Istrijském poloostrově, je to vlastně také Itálie. Historie hovoří jasně. To ale není důležité. Podstatné je, že v tomto krásném městě má dům můj kamarád, resp. náš dlouholetý rodinný přítel. A protože nám velkoryse umožnil pobyt ve svém sídle, začali jsme se těšit a připravovat na cestu. Součástí tohoto procesu je, že z preventivních důvodů alespoň týden před odjezdem nesedám na milované kolo, neb nechci riskovat případné zranění těsně před akcí. Taktéž nabádám svoji ženu ke zvýšené opatrnosti. Odjezd byl plánován na čtvrtek. Ve středu večer jsem ovšem nalezl manželku na kanapi v podivném stavu. Následně mi popsala, co se jí stalo. Nezvládla totiž balancování s velkým hrncem plným vody, spadla naznak a hlavou se praštila o zeď. Sice obloženou dřevem, ale tento materiál jistě nemá vlastnosti molitanu. No, zvládla to bez volání pohotovosti, ale ve mě byla malá dušička, zdali se její stav nezhorší. Nezhoršil, a tak jsme následující den vyjeli. Cesta na místo proběhla bez závad, nepočítám-li dvě vetší zdržení, a to na dálnici D1 a při průjezdu Vídní. Protože nás čekal privát, nevadilo, že jsme dorazili až ve tři čtvrti na dvě. V noci, samozřejmě. Hlavně, že jsem těch 926 km ještě zvládl. Když jsme se ubytovali a já se chystal zalehnout, byly už skoro tři. V tu chvíli mi ale žena zadala „úkol“ (což je u nás doma normální), měl jsem zlikvidovat bezpočet pavouků, kteří v době nepřítomnosti majitele osídlili bungalov. Takové úkoly miluji, zvláště, když je musím plnit uprostřed noci…! První pobytový den proběhl bez problémů, bohužel si však manželka večer postěžovala na nesnesitelné svědění po celém těle. Dokonce se jí udělalo takové mdlo, že musela ulehnout. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na kamaráda, který nemůže navštěvovat Itálii, neboť štípance místního hmyzu u něj vyvolávají silné alergické reakce. Další den už v domě komáři ani jiná havěť nebyla, protože jsme nainstalovali odpuzovače, jakož i lapače hmyzu. Vydali jsme se tedy konečně k azurově modrému moři, abychom se odměnili za prožitá příkoří. Jenže v průzračné vodě plavaly medúzy velikosti polévkových talířů a navíc „vypouštěly“ do moře mladé. Asi to nepíšu správně, nejsem zoolog – ale těch potvor byla plná hladina. Místo mořské koupele jsme se tedy vydali do uliček Rovinje, kde nás kupodivu nepotkalo nic negativního. Také následujícího dne byly medúzy na místě, takže jsme zajeli do blízkého městečka Bale, které nás svým prostředím velmi uspokojilo. Věci se urovnaly. Jen do časného rána. Ještě za tmy mě z jakéhosi divokého snu probudilo usilovné volání mé manželky. Zpitomělý nenadálým probuzením jsem doklopýtal do její ložnice. Stalo se toto: aby důstojně reprezentovala „v uličkách“, navlékla si pro tento účel krásné a efektní náušnice. Večer si je zapomněla sundat a ve spánku se jedna z nich „zapnula“ do knoflíkové dírky polštáře. Neodvažovala se pak s připnutým polštářem jít za mnou, a tak mě volala, abych ji vyprostil. Medúzy konečně odpluly do širého moře a my si vybrali krásné místo na nově zbudovaném nábřeží u jachtového přístavu, které bylo navíc opatřené bazénovými ocelovými schůdky. Koupání probíhalo skvěle – bohužel jen do chvíle, kdy si má žena poněkud rozsekla koleno při výstupu z vody. Moc jsem nechápal, jak se jí to podařilo. Ale jinak dobrý! Voda byla skvělá, ovšem slunce připalovalo a my neměli slunečník. A i kdybychom ho měli, nedal by se vetknout do kamenné dlažby. Po nějakém čase povídá manželka, že by to chtělo kýbl s pískem a do něj slunečník zarazit. Poznamenal jsem k tomu nápadu – kde vzít písek? Po chvíli mě napadlo, že by se slunečník dal zapřít kameny, které za námi v různé velikosti tvořily vlnolam. „Jak řekli, tak udělali“ - to je oblíbené úsloví právě majitele apartmánu. Vypravil jsem se tedy domů a přinesl potřebné. Fungovalo to! A dnes také. A co nám přinese zítřek…? P.S. Zbývající čas nepřinesl žádné komplikace, takže jsme si ty dva týdny užili nádherně. Jen zpáteční cesta nás poněkud vyškolila. Úsek k rakouským hranicím -330 km - jsme jeli sedm (!) hodin, kvůli neustálému popojíždění v kolonách. Pak už jen průjezd Alpami s neustávajícím deštěm a o půl třetí v noci jsme dorazili do cíle – „na naše venkovské statky“ ve Vysokém Mýtě. Září 2022