Z.H.

Občas se člověku něco nevydaří, už jsem o tom psal v dřívějších textech. Zvláště nepříjemné až bolestné je to v případě, když změní původní rozhodnutí a následně si vyčítá, proč nezůstal u toho prvního. Protože však nejsme nadáni věšteckými schopnostmi, není nám k ničemu povzdech z jednoho známého filmu „kdyby sem to byl věděl, tak by sem sem nechodil“! To jsem zase jednou jel na „náš venkov“ v kombinaci vlak/kolo. Je to zcela rutinní záležitost a jedinou komplikaci mohlo představovat nepříznivé počasí. Tedy – to jsem si myslel ještě při odjezdu vlaku z Prahy. Večer před cestou jsem se rozhodl, že pojedu rychlíkem Svitava s odjezdem v 10,10. Ráno jsem ale nemohl dospat a tak jsem vstal velmi časně. A protože jsem už byl s přípravami na cestu zcela hotov, rozhodl jsem se jet o hodinu dříve. Nemohl jsem zajisté tušit, že je to chyba…! Na libeňském nádraží jsem nastoupil s kolem do vlaku a představoval si, že za hodinu budu v Pardubicích. Proč by ne…? Vagón byl prázdný, čistý, vyhřátý – prostě jednadvacáté století na české železnici v reálu. Krajina za okny příjemně ubíhala. Jenže kousek za stanicí Pečky se ozvala děsná rána a vlak začal intenzivně brzdit. Domníval jsem se, že jsme najeli na nějakou pevnou překážku, ale byla to závada na trolejovém vedení, jak nám bylo po dvaceti minutách oznámeno. A také, že zdržení bude asi půlhodinové. „Zlatý voči“, pomyslel jsem si a připravoval se psychicky na podstatně delší zpoždění. A pak to začalo. Po levé koleji nás začaly předjíždět vlaky. Nejprve rychlíky, později dokonce osobák, tzv. Elefant. To mě dodalo, ale stále ještě jsem se nehroutil. V našem vlaku bylo mrtvo, občas přerušené jen občasným proběhnutím dvou uniformovaných dam – průvodčí a vlakvedoucí. Obě si tu mimořádnou situaci zřejmě užívaly, což bylo patrné z jejich rozjitřených pohledů. Po necelé hodině nám vedoucí vlaku vzrušeně oznámila, že že nás naloží „Stopatnáctka“, která zde kvůli nám zastaví, a že budeme evakuováni za pomoci hasičů. Moje trpělivost začínala mít trhliny – jak dlouho může taková akce trvat…? K mým pochybnostem přispívalo navíc krásné počasí venku – vlak stále beznadějně stál a já místo příjemné cyklojízdy předjarní krajinou beznadějně trčel ve zmrtvělé soupravě. Pak nás předjela Svitava, kterou jsem chtěl jet původně. Identifikoval jsem ji podle známé soupravy zvané InterPanter. To už jsem pěnil. Začal jsem přecházet vagonem jako šelma v kleci a brzy jsem zjistil, že výstupní dveře nejsou uzamčeny. Popadl jsem kolo a soukal se opatrně ven – výška, která mě dělila od pevné země byla ovšem značná. Podařilo se mi jednou rukou spustit bicykl, a pak seskočit za ním. Šutry z pešuňku se trochu svezly se mnou, ale já to ustál. Po kratším klopýtání jsem nasedl na kolo a v příští chvíli jsem ujížděl podél trati po provizorní blátivé vozovce, která tam zbyla po rekonstrukci trati. Zachvátily mě opojné pocity vězně, kterému se podařilo uprchnout ze střeženého prostoru. Nikdo mě nepronásledoval, ale já se přesto neohlížel napravo, nalevo ani dozadu a ujížděl co to dalo z místa činu. Po chvilce jsem potkal žlutý evakuační vůz s nouzovými plošinami, který se blížil po trati v protisměru, a když jsem ujel půldruhého kilometru, zmizel jsem v zástavbě obce Cerhenice. Byl jsem zachráněn! Jel jsem pak přívětivou krajinou do Kolína a dále přes Přelouč do Pardubic. V hlavě mi vířily vzpomínky na můj nevšední a odvážný čin a já si v duchu představoval, jak se asi personál vlaku divil, když nenašel cyklistu připraveného k evakuaci. Došel jsem ve svých úvahách tak daleko, že jsem začal vymýšlet, jak by o mém činu informovala média – zde je pár titulků z bulvárních plátků: „Sedmdesátiletý senior se odmítl evakuovat“ „Utekl z vlaku – i s kolem“ „Starobní důchodce porušil hrubě přepravní řád a uprchl“ „Nechtěl čekat a tak zmizel, neznámo kam“ Pak jsem si představil krátkou reportáž v televizních zprávách: „Jak jsme byli informování od pracovníků Českých drah, dnes okolo poledne se jeden cestující odmítl evakuovat z nepojízdného rychlíku mezi stanicemi Pečky a Cerhenice. Průvodčí nám ho popsala jako staršího dlouhovlasého muže, který se prokázal jízdenkou 65+. Bylo jí už v té chvíli podezřelé, že takto starý člověk se začátkem března vydává ve sportovním oblečení na cestu s jízdním kolem. Její pochyby se naplnily ve chvíli, kdy tento člověk nečekaně zmizel. Stojím teď na místě incidentu, od kterého uběhla zhruba hodina – dříve se náš štáb na místo nemohl dostavit. Na cestě pod náspem jasně vidíme otisky bot uprchlíka a pneumatik jeho kola. Více se nám nepodařilo zjistit, ale celou kauzu budeme i nadále pečlivě sledovat. Jaromír Tlachal, Česká televize, Cerhenice“. Člověk se prostě občas musí jednoznačně rozhodnout – a to zajisté neplatí jen při cestování! Březen 2023