Z.H.

Nemám rád svazáctví! Zřejmě ne každý mi rozumí, neboť žádnou svazáckou organizaci tady nemáme. Ale svazáky ano – za tím si stojím! Mám totiž na mysli svazáctví v širším smyslu slova, a to tady zcela jistě je. Za mého mládí existoval Socialistický svaz mládeže. Vznikl krátce po sovětské okupaci v roce 1970. Předcházel mu Leninský svaz mladých, zaregistroval jsem ho ještě na „dvanáctiletce“. V prvním roce po založení bylo společensky téměř nepřípustné k eSeSManův vstoupit, protisovětské nálady byly příliš silné. Ale vývoj šel rychle kupředu, a Ti, kteří „mysleli na svou budoucnost“, dobrovolně a rychle přistupovali. Já ne, neboť jako rocker a „mánička“ jsem patřil ke skupině, pro kterou bolševici měli označení „závadová mládež“. To nebyl dobrý základ k budování úspěšné kariéry, ovšem o ní jsem nikdy neusiloval. Byl jsem pod vlivem starších a zkušenějších studentů na výtvarné škole, v jejímž volnomyšlenkářském prostředí se konformismu rozhodně nedařilo. V roce 1972 jsem byl přijat ke studiu architektury na ČVUT. Jako nesvazák jsem proklouzl celkem hladce, tehdy členství v mládežnické organizaci ještě nebylo podmínkou. Ovšem, šrouby se postupně utahovaly, takže ke konci studia byli ve Svazu téměř všichni. Výjimek bylo doslova pár. Já na jejich schůze pochopitelně nechodil, ale jednou jsem si ty počty potvrdil. V červenci 1976 jsme byli v Terezíně na závěrečném soustředění od vojenské katedry. Večer měli svazáci schůzi. Ze zhruba šedesáti jsme v lágru zůstali tři. Od studentů ekonomie, kteří tam byli s námi, žádný. Kvůli své politické neangažovanosti jsem si vysloužil kádrový hrb, který jsem s sebou vláčel až do převratu. Nemohl jsem vykonávat žádnou vedoucí funkci, ale nijak jsem tím netrpěl. A samozřejmě jsem svých postojů nikdy nelitoval, i když soudruzi občas prudili. Vypěstoval jsem si ale na svazáctví čuch, poznám ho na sto honů. Být dnes svazákem neznamená členství v mládežnické organizaci. Ale rozhodně k němu patří tzv. pokrokové postoje. Takový mládežník ještě nic nevytvořil, má mizivé životní zkušenosti, ale už se dere dopředu a chce poučovat a kádrovat starší. Jistěže stáří není žádná zásluha! A také je jasné, že mezi starými lidmi je slušné procento blbů. Ale toto procento je nepochybně menší, než počet mladých lidí bez zkušeností. Dále, otázka vzdělání. S příslušníky dělnické třídy jsem kromě vojny přicházel do styku na stavbách, a podle mých poznatků mezi nimi byla řada takových, kteří k rozumným životním postojům nepotřebovali studia na vysoké škole. No, já jsem VŠ absolvoval a poznal jsem mezi námi - bohužel - řadu excelentních hňupů. Svazáctví má hluboké kořeny a velmi neslavnou historii. Světoví vůdci a diktátoři rádi oslovují mladé lidi, využívají a zneužívají jejich mladistvou naivitu. A mladí jim to žerou, vždyť pro řešení společenských problémů se nabízejí tak lákavá a snadná řešení! Při tom je ale potřeba odstranit zpátečníky, kteří „nám“ tu překrásnou vizi kazí. A to jsou především příslušníci starších generací. Co tady ještě dělají? Nechtěli by už konečně zamáznout, nejraději přímo do hrobu…? Hitlerjugend, Komsomol, Rudé gardy, Rudí Khmerové – je ještě potřeba pokračovat ve výčtu? A dnes – propagátoři zelených ideologií, LGBT a dalších nesmyslů, mladí, kteří ještě nic pozitivního nevykonali a naopak jen těží z práce a myšlenek předchozích generací. Bez jakýchkoliv zásluh bezostyšně využívají vše, co vybudovali jejich předkové a místo uznání by se jich nejraději zbavili – aby jim nekazili jejich „krásný nový svět“. Zažil jsem v dětství a mládí všechny ty úžasné vize, které měly osvobodit člověka a povznést ho na vyšší úroveň. Jistěže jen tehdy, budou li následovat svého vůdce. Víme, jak to dopadlo. A stejně to dopadne se všemi vylhanými utopickými vizemi v současnosti i budoucnosti. Pak budou zestárlí svazáci těžce napravovat, co svými neuváženými postoji a činy v mládí napáchali. Je docela pravděpodobné, že něco už vrátit nepůjde. Leden 2024