Z.H.

Jsem bytostný urbanista, všechna měřítka mezi 1:200 a 1:2000 jsou mi blízká. To neznamená, že bych nevnímal širší celky nebo naopak jednotlivé stavby a jejich detaily, ale s uvedenými dimenzemi se zcela identifikuji. Ve své praxi jsem zpracoval řadu rozvojových území – v Praze, Brně, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové a Kladně. Měl jsem tyto úlohy rád už od studentských let, neboť jsem končil na katedře urbanismu, kde jsem v rámci předdiplomního a diplomního projektu zpracoval území Krupka – Bohosudov. Nebyla to jen „hra na něco“, návrh jsem vytvořil pod odborným vedením pedagogů pro účely ONV v Teplicích. Tato okolnost se mi hodila i později v praxi - v době, kdy vše běželo už „naostro“. Trvám na tom, že mám vyvinutý cit pro vnímání prostorových vztahů staveb i v širším měřítku. Proto jsem celoživotně citlivý na neumětelské zásahy do struktury města a krajiny. Přestože jsem již s projektováním skončil, nemohu nevnímat a přehlížet občasnou estetickou devastaci veřejného prostoru. Všeobecný tlak na snižování nákladů, resp. na maximální výtěžnost investic vede často k znásilňování městského intravilánu. To vše za přihlížení až nezájmu institucí, jejichž posláním je – mimo jiné – takový postup nedovolovat. Čímpak to asi bude, že se vedoucí pracovníci těchto úřadů nedokážou vzepřít této svévoli až diktátu? No, nejsme naivní, víme, co dokážou peníze na správném místě… Přes tyto „zvyklosti“, které samozřejmě nejsou nové, můžeme srovnávat, jak se stavělo v dřívějších dobách. Neboť stavebnictví disponuje tou vlastností, že obvykle jsou jeho produkty určeny pro dlouhodobé užívání. Je fascinující sledovat, jak jsou některé podnikatelské záměry nadčasové. Dokážou plnohodnotně sloužit i po více generací a navíc svojí kvalitou utvářejí a příznivě ovlivňují veřejný prostor. „Běžný chodec“ tu kvalitu nevnímá, ale stačí se pozastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Kolik tvůrčího úsilí, vtěleného do staveb, minulé epochy přinesly! A jakou práci dalo prosadit tu či onu kvalitu. Jistěže se ne vždy vše vydařilo, ale čas spravedlivě oddělil zrno od plev a my někdy jen zíráme, co všechno naši předkové dokázali. Jsme povinni tyto hodnoty chránit a rozvíjet. Takže kardinální otázka zní: děláme to tak? Jsem rodilý Pražák z Holešovic. Již sedm desetiletí vnímám město kolem sebe. Vždy, když zaregistruji novou výstavbu, jsem zvědav, co moji profesní soukmenovci vytvořili. Nechci být přehnaně kritický – ostatně – můj hlas je marné volání na poušti, takže alespoň touto cestou se chci zbavit nahromaděných frustrací z ničení (jak rád bych použil vulgaritu…) některých částí mého města. Přiznávám, k napsání tohoto textu mě vedla nová budova vedle Masarykova nádraží v ulici Na Florenci. Jistěže vím, kdo je autorem tohoto obludného záměru. Neznalost prostředí, necitlivost až ignorantství – to jsou dominantní znaky této budovy. Pro dané místo předimenzované - jako obvykle v poslední době. Není to ale zdaleka jen otázka vlastní velikosti objektu, je to ještě více nepochopení proporcí a členění budovy v daném místě. Vždyť se nacházíme v historickém prostředí uvnitř naší nejvýznamnější městské památkové rezervace! Věděla snad autorka tohoto konceptu něco o zákonitostech a složitosti problematiky středoevropského historického města, nota bene tak výjimečného jako je Praha? Nebo to prostě „vyšila“ tak, jako by se jednalo o jakékoliv jiné, například americké velkoměsto? Kde se v lidech bere ta sebestřednost až pýcha? A jak je možné takový záměr odsouhlasit? To si pokaždé sedneme na zadek jenom proto, že je někdo z Ameriky? Samé otázky, samozřejmě jen řečnické, protože na ně nikdo kompetentní neodpoví. Vlastně ani nemůže, musel by zároveň přiznat svoji nedostatečnost a vinu. Tak jo, já už to nějak dožiju, ale nikdy se s takovými zvěrstvy nesmířím, to si pište! Březen 2024