Z.H.

V mládí byl pro nás Západ něčím magickým, dokonalým a bohužel nedostupným. Nic na tom nemohla změnit ani bolševická propaganda – všechny její „argumenty“ jsme pokládali za lži. Člověk sice tak nějak intuitivně věděl, že v životě je vždy něco za něco, ale v našem socíku jsme si připadali jako ve vězení a jeho domnělé i skutečné „výhody a výdobytky“ jsme nepovažovali za relevantní. Ve svém uvažování jsme si nedokázali představit, že by se to změnilo, že by se náš socialistický systém zhroutil – i když jsme si to přáli. Byla to doba jakéhosi bezčasí, věci a děje zůstávali stále stejné ve své zabetonované podobě. Oboustranná nevraživost až nenávist vládnoucích elit na obou stranách předělu mezi svobodou a totalitou byla navíc podtržena raketami středního doletu s jadernými hlavicemi na západní hranici. Člověk na to nesměl myslet, jinak by nedokázal normálně žít. Byl zde totiž ještě běžný civilní život se všemi každodenními starostmi - ale i radostmi! Rodina, přátelé, kulturní prožitky, cestování. Jistěže v poněkud „modifikované“ podobě. Když jsem například chtěl vidět románský velechrám, jel jsem místo do Bambergu do Naumburgu (v DDR). Místo Středomoří jsme měli Balt nebo Černé moře, místo Alp byly Tatry. Kvalitní filmy a knihy – pokud v nich přímo nebyl napadán socialistický systém – byly také dostupné. A to nedostupné se různými složitými cestami dalo také opatřit – například rocková muzika. Pokud v šedesátých letech rozdíl mezi oběma bloky nebyl ještě tak markantní, v osmdesátkách byl už do očí bijící. A soudruzi, místo aby uvolnili otěže, resp. ve společnosti upustili páru, setrvávali ve svých neměnných dogmatech. To byla ta nejlepší úrodná půda pro vytváření iluze o „dokonalém životě na Západě“. Pak se stal zázrak, a my do něj nadšeně napochodovali. Nestydím se za tehdejší pocity, názory a postoje, bylo to opojné! Vystřízlivění se dostavilo o něco později. Bylo by laciné prohlašovat, že o různých nedostatcích a těžkostech západního způsobu života jsme od začátku věděli. Aby člověk získal objektivní názor, musí věci prožít. Mimo jiné z toho pramení mezigenerační třenice, neboť vlastní prožitá skutečnost je k nezaplacení. Ale říkejte to dnes nadšenému pokrokáři… Postupně jsme začali poznávat skutečný život na Západě a kromě očekávaných benefitů jsme registrovali i nežádoucí “vedlejší účinky“. A hlavně – ten Západ, který jsme kdysi vzývali, se začal pomalu ale nezadržitelně měnit. Nemá cenu zde vypočítávat v čem – kdo má oči, vidí, kdo má uši slyší a kdo používá hlavu, ví své. Věc je ale ještě daleko složitější. Podle mého přesvědčení nemáme se skutečným Západem mnoho společného, nebo jinak – existují obrovské rozdíly, které nás odlišují. My jsme nedobývali, nekolonizovali, nezotročovali, nevykořisťovali. Pakliže někdo na Západě dnes pociťuje nějakou vinu, my s tím nemáme nic společného! A kdo tedy jsme? No přece Střední Evropa! Naše dějiny jsou stejně bohaté, jako ty západní, náš společensko-kulturní příspěvek má stejnou hodnotu, jako ten západní. Chybí nám ovšem sebevědomí být tím, čím po staletí jsme. Na Západ nepatříme a nikdy patřit nebudeme – není to totiž otázka našeho přání. Oni, v nás vidí a vždy budou vidět něco méně hodnotného. Co na tom, že Praha leží západněji než Vídeň… Jsme pro ně jen chudí příbuzní a veškeré snahy vlichotit se do jejich přízně jsou trapné a ubohé. Národ, který se chová lokajsky k silnějším si vyslouží jen pohrdání, nebo možná občas soucit. O takové partnerství bychom stát neměli! Jak se říkávalo dříve: já pán – ty pán! Opakovaně říkám a píšu, že nejčernější den v našich dějinách byl nešťastný 3. červenec 1866, kdy Rakousko přišlo následkem porážky u Hradce Králové o vedoucí postavení ve střední Evropě. Samozřejmě, že ne ihned, ale začátek toho procesu je datován právě touto událostí. Naše budoucnost nespočívá v nejtěsnějším objetí s Německem, tím méně s ostatními velmocemi, pro které jsme jen levný pracovní trh a odbytiště pro jejich výrobky – tedy kolonie. Nezbývá, než se pokusit středoevropskou vzájemnost a spolupráci opět oživit, pochopitelně na jiném základě, než bylo stařičké mocnářství. Pokud tohoto dosáhneme, přestaneme se dívat závistivě na západ. A pokud západní země nezastaví sebevražedné „obohacování“ migranty, budou to zanedlouho oni, kteří k nám budou vzhlížet se závistí. Zrůdného migračního procesu se proto nikdy nesmíme zúčastnit! Červen 2024